ROCK HISTORY 1989

Rok 1989 byl přelomový. Počet osobností, které se v osmdesátých letech (nebo jejich části) hledaly, aby si stačily vylepšit reputaci povedeným albem, byl nebývalý. Málokdo čekal impozantní návrat od shockrockera Alice Coopera, jehož album Trash získalo platinové desky nejen v USA. Tento trend byl zřejmý zvláště za Atlantikem, kde potěšili i Bob Dylan (Oh Mercy), Lou Reed (New York) či Neil Young (Freedom). Aerosmith dokázali albem Pump trumfnout řadovku Permanent Vacation, s níž o dva roky dříve chytili druhý dech. O slovo se hlásili i mladší. Album Mother’s Milk připravilo půdu pro nástup Red Hot Chili Peppers v další dekádě. Pro tyhle roky příznačnou vlnu grunge pomáhali v Seattlu definovat Soundgarden, Mudhoney a Nirvana. Rok 1989 nebyl příliš úrodný pro hard & heavy, výjimky jen potvrzují pravidlo. Na svůj vrchol s albem Dr. Feelgood dosáhli Mötley Crüe a docela se pochlapili i Black Sabbath s řadovkou Headless Cross.

Formu potvrdily i kapely rockové alternativy. V Británii se blýskli The Cure (Disintegration) a New Order (Technique), nezaostali ani The Jesus & Mary Chain (Automatic). Starý kontinent zastupovali švýcarští The Young Gods, o kterých se zásluhou alba L’eau rouge už vědělo i za Atlantikem. Ve Spojených státech to byli Pixies, kteří na albu Doolittle svůj garážový sound trochu uhladili, nebo Nine Inch Nails (fakticky jediný stálý člen Trent Reznor), jejichž industriálně-rockový debut Pretty Hate Machine byl mnohoslibný. Nezklamali ani The Rolling Stones (Steel Wheels), Jethro Tull (Rock Island), Queen (The Miracle) nebo Paul McCartney (Flowers In The Dirt). Ve zteči hitparád pokračoval Phil Collins a s poprockovým bestsellerem …But Seriously se mu to v osmdesátkách dařilo nejlíp. V převážně mužském světě nesmíme zapomínat ani na dámy, hlavně na Stevie Nicks (The Other Side Of The Mirror); alba Kate Bush (The Sensual World) a Laurie Anderson (Strange Angels) už měla s rockem malý průnik.

Zajímavé desky vyšly také u nás. Olympic na albu Když ti svítí zelená výrazně přitvrdil a Petr Janda své Studio Propast otevřel hlavně pro mladé metalové skupiny, které zde natáčely singly pro edici Rockmapa, z jejichž selekce vznikl první stejnojmenný albový výběr. Objevil se na něm i brněnský Titanic, jehož album Metal Celebration bylo u nás prvním žánrovým milníkem. Moravská metropole byla hlavně líhní pro naši rockovou alternativu a první velké desky se dočkal Dunaj s Ivou Bittovou. Michal Prokop s Framusem 5 uzavřel volnou trilogii albem Snad nám naše děti… Jestli Vladimír Merta text v titulní písni zamýšlel jako pardon od starší generace, mladší Petr Váša, který spojoval brněnské skupiny Z kopce a Ošklid, se s diagnózou civilizačních nemocí nepáral. Svou recenzi debutového alba Z kopce také Vojtěch Lindaur uzavřel: „To, co slyšíme z desky, není křik štvané zvěře, jak o něm kdysi psal Magor, to je konstruktivní vztek lidské bytosti, která se lovcům už postavila na odpor.“ 

PAVEL VÍŠEK, ŠÉFREDAKTOR