ROCK HISTORY 1973

Válka ve Vietnamu skončila a píseň Johna Lennona Happy Christmas – War Is Over dostala novou auru. Přesto hudební branže v námi sledovaných zemích vstupovala do roku 1973 s nemalými obavami. A opravdu, nebyl to rok veskrze dobrých zpráv. Ještě že se mnohé Jobovy zvěsti nepotvrdily. Jako ta, kterou rozšířil Melody Maker o smrti Alice Coopera.

Některé informace měly racionální jádro, jenom nepočítaly s vrtkavostí lidské psýchy, která ráno rozhodne a večer je všechno jinak. Plácnutím do větru byla tehdejší prohlášení Davida Bowieho, Leonarda Cohena či Neila Younga o konci profesionální dráhy – všichni vloni představili nové desky, jenomže... však víte. Bowie zemřel 10. ledna 2016, dva dny po vydání svého 25. studiového alba Blackstar. Cena Brit Award pro album roku má v takové souvislosti hořkou příchuť. Ani Cohen ve dvaaosmdesáti nebyl zralý pro smrt, jak o tom svědčí náboj jeho 14. alba You Want It Darker. Přesto se sotva vyhneme myšlence, že 44letý interval mezi roky 1973 a 2017 je právě ten úsek života, který je umělci vyhrazen od vrcholně tvůrčího období až po – žel – přece jen předčasný skon. Keith Emerson, Paul Kantner, Prince, Leon Russell, Glenn Frey, Radim Hladík, Larry Coryell, Rick Parfitt, Greg Lake, John Wetton a další jsou toho důkazem.

Rok 1973 vystavil do popředí ještě jednu kontroverzní vlastnost. Rock se nevyvíjel přímočaře po linii k vyšší umělecké úrovni a náročnosti. Jen se podívejte do přehledů hitparád, jak se v nich prosazovaly pro mnohé nesnesitelné, primitivní, fintivé hvězdy glam rocku, kde se pro označení „glam“ snad nejlépe jako český protějšek hodí „pozlátko“. V tom je ovšem výhoda naší opožděné ročenky, abychom si nad jejími stránkami uvědomili, že ve chvílích, kdy rock‘n‘roll příliš odbočí na „seriózní“ dráhu, dostavuje se odplata anebo pohroma v podobě garáže, glamu či punku. Odstup let nám ukazuje, že hlavní rockové proudy se beztak časem skamarádí a docela dobře snesou. Dokonce se navzájem inspirují. Glam rock „made in 1973“ měl ostatně své nepopiratelné umělecké špičky, jako byli T. Rex, Roxy Music a David Bowie alias Ziggy Stardust & The Spiders From Mars.

Situace v Československu byla o to komplikovanější, že do kulturního prostředí tvrdě a neomaleně zasahovala „normalizace“ politického života, jen zčásti vyvolaná náklonem hlavní okupačních tanků. Z dob Rakouska-Uherska vypěstované fízlovské a udavačské geny ožily v české krvi silou nečekanou a přejmenovávání anglických názvů kapel bylo ještě to nejméně bolestné, co náš rock potkalo. Mnozí řešili nesnesitelné poměry odchodem do zahraničí, jiní se podřídili a vstoupili do doprovodných skupin zpěváků „neškodného“ popového mainstreamu. Ti instrumentálně nejzdatnější hledali východisko ve spojení s trpěnými, protože přece jen okrajovými proudy, jako byl jazz. Evropské obzory se pro nejlepší skupiny zúžily na hranice „socialistického tábora“, jehož nejlepší rockeři, zejména z Polska a Maďarska, nám najednou ukazovali, jak pozorné a přičinlivé jsme v nich v minulosti měli žáky. Řízný rock přežíval hlavně na tancovačkách v podání regionálních „uriášů“. I to snad bylo více k užitku než švejkovina v podobě problematické vlny českého bubblegumu, která se proti úřední sprostotě obrnila svatou prostotou. Ježek, ježek, ježek se má.

JAROMÍR TŮMA, EDITOR