ROCK HISTORY 1972

Dvacáté páté vydání Rock History dělí od následujícího ročníku více než pět let a ledaco se za tu dobu změnilo. Rock History 1973 vyšla 30. května 2017 jako druhá v pořadí. Původním záměrem bylo po vzoru obdobných západoevropských sérií do obsahu co nejvíce zapojit dobové články z domácích hudebních časopisů. To nebylo obtížné u historicky prvního čísla Rock History 1968, které těžilo z uvolněných časů pražského jara, ale limity ukázal hned normalizační ročník 1973, kdy rockové desky v Československu prakticky nevycházely a psát o nich bylo nepatřičné. Možná právě proto byly do Rock History 1973 „odkloněny“ dvě důležité desky, jež nyní patří do našeho roku 1972 – Kuře v hodinkách, jediné album, které natočilo Flamengo s Vladimírem Mišíkem, a Zelená pošta, tedy výsledek znovunavázané spolupráce dvojice Pavol Hammel a Marián Varga s malým přispěním Radima Hladíka. Tunel kopaný ze dvou stran se podařilo bez větších průniků v obsahu víceméně navázat. Příslovečnou výjimku tvoří obě alba, jež naštěstí v Rock History 1973 nedostala ve společném článku prostor odpovídající jejich umístění v bodované padesátce doposud jediné reprezentativní ankety Československá deska desek aneb To nejlepší za čtvrt století, jejíž výsledky začátkem roku 1991 otiskl Rock & Pop. Rozdílnou váhu samozřejmě má, že obě desky od sebe dělí čtyřicet pět míst, když Kuře v hodinkách skončilo za vítězným Krylovým „Bratříčkem“ a Strakou v hrsti Pražského výběru. V titulním článku Ondřeje Bezra si tentokrát o Flamengu počtete mnohem víc.

Oproti ročníkům staršího data také přibylo alb, která nechytala bronz na výsluní hitparád, ale pro další vývoj rocku byla důležitější než leckteré multiplatinové bestsellery. V Rock History 1972 je to kupříkladu případ desek nastupující „krautrockové“ generace západoněmeckých kapel i trvalek britského folk rocku. Páteřní jsou samozřejmě alba ze zlatého fondu populární hudby, která v obsahu převažují. Stačí namátkou jmenovat Davida Bowieho, jemuž převtělení do Ziggyho Stardusta přineslo po letech zasloužený ohlas, Deep Purple, kteří skvělou formu potvrdili stěžejním studiovým albem i výtečným živákem z japonského turné, nebo The Rolling Stones, kteří na rozdíl od generačních souputníků The Beatles lépe hospodařili s dechem, což kapele kolem Micka Jaggera a Keitha Richardse vychází dodnes. Důležitými kapitolami do artrockové učebnice přispěli Genesis, Gentle Giant, Emerson, Lake & Palmer, Jethro Tull anebo Yes.

Tíživý normalizační rok naštěstí u nás kromě zmíněných milníků alespoň trochu projasnila alba Hany a Petra Ulrychových nebo Petra Nováka. Připomenout se sluší i neprávem opomíjené Gattch, jejichž jediné eponymní album připomíná, že art rock nebyl na Slovensku výsadou jen skupiny Collegium Musicum. V roce, který byl v západním světě na silná alba mimořádně bohatý, si však tuzemští bigbíťáci nutně říkali, že nemusí pršet, jen když kape.

PAVEL VÍŠEK, ŠÉFREDAKTOR