ROCK HISTORY 1971

Začátek sedmdesátých let nabídl bohatou úrodu, které vzešla z dobré setby na konci předchozí dekády. Silných debutů sice bylo méně, ale leckterá kapela stihla v roce 1971 vydat i dvě alba. Na Britských ostrovech se dařilo zvláště progresivnějšímu rocku. Stačí zmínit alespoň Emerson, Lake & Palmer, Genesis, Gentle Giant, King Crimson, Pink Floyd, Van der Graaf Generator nebo Yes. Dařilo se však i osobnostem, jejichž kořeny vězely hlouběji v minulosti. Ať už to byli Rod Stewart, „kmotr britského blues“ Alexis Korner, který uvedl na scénu početnou Collective Consciousness Society, nebo The Rolling Stones a The Who. Rock začaly kalit Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple a zčásti i Uriah Heep. „Rok po Beatles“ přinesl také zajímavé sólovky bývalé liverpoolské čtyřky, John Lennon si na albu Imagine vystačil bez Yoko Ono, naopak Paul McCartney zahájil na desce Ram úzkou spolupráci se svou manželkou Lindou. Slávu bývalých spoluhráčů dokázal zastínit George Harrison, který zorganizoval první velkou rockovou benefici The Concert For Bangladesh, inspirující podobné akce v budoucnosti.

Stranou nezůstala ani Severní Amerika. Do žebříčků se podívaly nahrávky členů Klubu 27. Janis Joplin ho rozšířila už předcházející rok na podzim, ale její ultimátní album Pearl vyšlo až pár dnů po Novém roce. Jima Morrisona skolily nadměrná konzumace alkoholu a bídná fyzická kondice až 3. července v Paříži, takže stín dubnového vydání poslední velké řadovky L. A.Woman už pozůstalí spoluhráči z The Doors na říjnové Other Voices nepřekročili. Příslušnost k první písničkářské lize potvrdili Carole King, které (první diamantové) album Tapestry vyneslo čtyři Grammy, a Leonard Cohen, odolávající na tíživé desce Songs Of Love And Hate mámení košatých aranžmá. Na druhé straně Atlaniku se mimořádně dařilo jazz rocku, jehož „boom“ odstartoval o rok dříve trumpetista Miles Davis dvojalbem Bitches Brew. Jeho spoluhráči stáli u vzniku skupin Mahavishnu Orchestra a Weather Report, které v prvních obsazeních posílili emigrovavší krajánci Jan Hammer, resp. Miroslav Vitouš.

Při návratu na náš starý kontinent nešlo přeslechnout, že globální rozměr rocku už naznačily i některé evropské kapely. Focus zviditelnili na mapě světa Nizozemsko a podobně si vedli krautrockoví Can v případě tehdy ještě Západního Německa. Doma však přituhovalo, spíše šťastnou shodou okolností vyšla alba Město ER, které bylo na dlouhý čas „labutí písní“ Michala Prokopa s Framus Five, nebo debut brněnských The Progress Organization. Toho času už Modrému efektu pomohlo spojení s Jazzovým orchestrem Čs. rozhlasu, jejichž albu Nová syntéza chyběl neblahé paměti problémový rockový punc. Přijatelnější byl i písničkovější koncept Olympiku bez textů Pavla Chrastiny. Nastupujícímu marasmu se vymknul ještě 3. čs. beat festival, který Ondřej Konrád v jednom z dílů seriálu Bigbít trefně nazval „oázou počínajícího mrazu normalizace“. Dubnové federální defilé v pražské Lucerně bylo hodokvasem před dlouhou rockovou dietou.

PAVEL VÍŠEK, ŠÉFREDAKTOR